Rozhovor s Martinem Bilkem

Martine, ve své medailové sbírce máš týmový bronz a štafetové stříbro i zlato z evropských šampionátů. Který úspěch je pro tebe nejhodnotnější

O zlatu, které jsme s Ondrou Polívkou získali v roce 2017 asi není třeba diskutovat. Ale ani Evropa 2016 nebyla špatná. Bylo to před olympiádou a ve štafetách startovali ti nejlepší z nejlepších. To stříbro jsme si s Ondrou opravdu vybojovali a dost mi to utkvělo v paměti. Po štafetě jsem pak startoval ještě v individuálu. A i když to výsledkově nedopadlo kdovíjak skvěle, postoupil jsem aspoň do finále. 

To byly tvé nejzářivější, ale zároveň i poslední velké výsledky. Proč to přestalo jít?
V uplynulé sezóně jsem měl covid, který mě zasáhl možná víc, než jsem čekal. Měl jsem po něm dlouho problémy s dechem a nedařilo se mi srovnat. Na to se ale nechci vymlouvat. Hlavní problém, a to dlouhodobý, byl ve střelbě. Myslím, že v ostatních disciplínách nebyla moje úroveň zase tak špatná a dalo se s tím závodit. Ale stačila jedna zkažená položka a závod byl ztracený. To byla moje achillova pata a uznávám, že nemělo smysl mě na další závody posílat. Ke konci už jsem to možná i trochu vzdával.

Mohly za to nervy?
Dlouho jsem byl přesvědčený, že nervák nejsem. Když jsme v roce 2017 vyhráli s Ondrou to mistrovství Evropy, vybíhal jsem z prvního místa. Vteřinu nebo dvě za mnou startoval Rus a hned za ním někdo další. Byli to silní závodníci. A stejně jsem ty položky zastřílel na pět a šest ran a udělal jsem náskok dalších dvacet vteřin. Ale poslední dobou jsem opravdu chodil do závodu s tím, že musím střelit, a nějaká nervozita už tam rozhodně byla. Moc jsem chtěl a nedařilo se.

Co ti dal vrcholový sport?
Přinesl mi spoustu přátel, zkušeností a možností vyrazit po celém světě. Asi i splnění nějakého snu. Vždycky jsem chtěl závodit na nejvyšší úrovni. Ten nejvyšší stupínek ‑ olympiáda ‑ nakonec nedopadl, ale to nevadí. Startoval jsem na mistrovství Evropy i světa a mám radost, že jsem mohl patřit do téhle skupiny lidí. Pocházím z Bystřice a vážím si toho, že jsem mohl přijet trénovat do Prahy a strávit tu deset let. Že jsem mohl dělat pětiboj na profesionální úrovni a být za to placený. Pětiboj mi přinesl velkou radost a jsem za to vděčný. 

Taky ti přinesl přezdívku Gumák.
To je pravda, ale její vznik bych asi úplně nerozebíral (smích). Myslím, že s tím v roce 2012 přišel na nějakém soustředění Honza Kuf. Chytlo se to a od té doby mi tak říkají všichni. Zvykli si na to i kamarádi mimo pětiboj. Nevadí mi to, jsem s tím v pohodě. Vlastně je to fajn.

Cítíš se díky sportovní kariéře taky o něco ochuzený?
Sport mě neochudil o nic. Spíš jsem si neuvědomil, že to není jediná věc na světě. Zanedbal jsem školu, vykašlal se na to. Myslel jsem si, jaký budu olympijský šampion a jaké budu mít peníze a slávu. Toho lituju. 

Co ti bude nejvíc chybět?
Nejvíc samozřejmě ta parta lidí. Fungovali jsme dohromady, dělali společné grilovačky. Když byly neshody, rychle se urovnaly. Asi i samotný trénink. Je to taková rutina, která se mi už vryla pod kůži. A možná trošku i to napětí z blížících se vrcholů sezóny. Teď jsem ale ve stavu, kdy se těším i do práce. Abych poznal taky něco jiného.

Do práce, která nebude spojená s pětibojem. Je to tak?
Nechci, aby to vyznělo špatně. Možná po těch letech cítím trochu ponorku. Přeci jen dvacet let je hodně. A čím je člověk starší a víc do toho vidí, tím silnější je nějaké znechucení. Roli hraje i současné dění kolem jezdecké disciplíny a to, jak se chovají ti nejvyšší z nejvyšších v mezinárodní federaci. Momentálně cítím nechuť. Potřebuji si dát od pětiboje pauzu. V budoucnu se k němu můžu vrátit.

Fandit současným závodníkům ale nepřestaneš?
Myslím, že u současné reprezentace fanouškem budu. Všechny znám a mám je rád. Otázkou je, co bude, až se změní závodní formát a zmizí koně. Přijdou úplně noví, mladí lidé. Nevím, jestli si mě pětiboj jako fanouška udrží. 

Chtěl bys na závěr někomu poděkovat?
Rád bych poděkoval svazu, Dukle a rozhodně i mému bývalému klubu SC Bystřice, kde jsem začínal. Poděkování patří samozřejmě všem lidem a trenérům, kteří se o mě starali.