Pohled na moderní pětiboj bývá často zjednodušený

Když před čtyřiadvaceti lety sbíral první trenérské reprezentační zkušenosti, byl mezi kouči absolutním benjamínkem. Dnes patří Jakub Kučera mezi nejvýznamnější osobnosti českého moderního pětiboje. Jeho rukama prošli medailisté z mistrovství Evropy, světa i olympiád včetně vítěze letních her v Londýně Davida Svobody.

Jakube, poprvé jste u české reprezentace působil už v devadesátých letech, tehdy jste vedl ženský tým. Kam se od té doby moderní pětiboj posunul?

V pětiboji obecně se toho změnilo strašně moc. Nejen z hlediska pravidel, skladby disciplín nebo délky a obsahu soutěží, ale třeba i toho, jak se dá pětiboj marketingově postihnout, jak je ten sport jako produkt prodejný. U nás je hodně závislý na podpoře Ministerstva obrany, potažmo Armádního sportovního centra Dukla, MŠMT a v neposlední řadě ČOV. A míra té podpory samozřejmě vždycky záleží na výsledcích. Díky tomu, že je čeští pětibojaři začali z velkých akcí vozit, zlepšily se vedle peněz od partnerů i finanční podmínky u institucí, které u nás sport podporují. Podařilo se vybudovat kvalitní sportoviště a zázemí pro moderní pětiboj. Realizační týmy, které zajišťují nezbytný servis, jsou daleko širší a mohli do nich přijít kvalitní specialisté. Tím se všechno hodně posunulo výš. A protože v posledních dvou desetiletích přicházejí výsledky opakovaně, tak i všichni ti, kteří český pětiboj podporují, uvěřili, že náš systém funguje a že se jim ta podpora snad vyplatí. 

Rozšiřuje se i základna pětibojařských nadějí z řad českých dětí?

Každopádně. Pro děti, které se chtějí věnovat sportu opravdu vážně, může být moderní pětiboj atraktivní, protože olympijských sportovních odvětví, jejichž systém dlouhodobě pomáhá generovat závodníky té nejvyšší úrovně, v Česku zase tolik není.

Nakolik tento sport zpopularizovalo právě Davidovo londýnské zlato?

Takový výsledek je pro český pětiboj jednoznačně zásadní. Změnil se pohled veřejnosti, o pětiboj se začali zajímat lidé, kteří o něm předtím nic nevěděli. David je výjimečný, jeho úspěch je jedinečný a nedá se s ničím srovnávat. Ale není to jen on, kdo tvoří současný obraz českého moderního pětiboje. V roce 2002 získali Češi na mistrovství světa první dva seniorské tituly zásluhou Michala Sedleckého, který triumfoval v soutěži jednotlivců, a ženské štafety ve složení Lucie Grolichová, Alexandra Kalinovská a Olga Voženílková. Za další dva roky přivezl Libor Capalini medaili z olympiády. A těch medailí z vrcholných akcí přibývalo a pořád se Češi drželi nahoře. Pak David vyhrál hry v Londýně a zájem o pětiboj se u nás zase skokově zvýšil.

I přes rostoucí popularitu je v Čechách moderní pětiboj stále vnímán jako sport, kde je výsledek kvůli parkuru na pořadatelských koních z velké části ovlivněn štěstím. Vy jste ale jiného názoru.

Ono vůbec není dobře, že ten obraz u lidí je takhle zjednodušený. Čím je úroveň soutěže vyšší, tím nižší bývá míra ovlivnění výsledku kvalitou koní. Samozřejmě existují výjimky. Vždy ale zásadně záleží na tom, co jezdci na parkuru dělají. Může se sejít kvalitní kůň a skvělý jezdec a výsledek stejně nemusí být dobrý. Všechno je to tím, že se jezdec koni anebo vnějším podmínkám dostatečně nepřizpůsobí. 

Takže rozhoduje schopnost závodníka se s koněm takříkajíc domluvit?

Dokázat se koni přizpůsobit je často mnohem obtížnější, než mu nutit to, na co je závodník zvyklý. I díky tomu může pětibojařská jízda vypadat jako loterie. Jenže z hlediska přístupu k té disciplíně je to vlastně úplně obráceně. Podstatou parkuru v pětiboji není jen to, jestli je závodník sám o sobě skvělým jezdcem, jako spíš to, nakolik je schopný spolupracovat a přizpůsobit se tomu zvířeti během dvaceti minut, které na seznámení s ním má. Najít s koněm společnou řeč a optimální způsob toho, jak ho na parkuru vést, aby vzájemná spolupráce fungovala. Ono je strašně jednoduché všechno hodit na koně a říct: „My jsme výborný, ale kůň nechtěl skákat.“ Ten kůň nechtěl většinou skákat kvůli tomu, že jsme k němu nenašli cestu, aby skákat chtěl. 

Za posledních pět let přivezli Češi úctyhodných jedenáct medailí z vrcholných akcí. Proč se jim v nejdůležitějších závodech tolik daří

Nechci polemizovat, co děláme oproti konkurenci jinak, nebo zda a v čem jsou čeští pětibojaři lepší. Každá země má úplně jiný systém. Ten náš je zaměřený na efektivitu, a to už od mládežnických kategorií. Co se týče tréninkových ukazatelů, tak z různých studií víme, že objemové parametry českých pětibojařů bývaly a pravděpodobně stále jsou většinou nižší než v zahraničí. Možná i díky tomu si čeští závodníci drží určitou dlouhověkost. Pětibojařů, kteří získali medaili na některé z vrcholných akcí ve věku okolo třicítky anebo i později, je opravdu hodně. Třeba Libor Capalini končil v sedmatřiceti a stále patřil ke špičce. 

Fenoménem poslední doby je především mixová štafeta Natálie Dianové a Jana Kufa. Jak jste přišli na to, že jim to společně bude fungovat?

Podle mě není náhoda, že Natálce s Honzou štafeta jde. Není to tak, že dáme k sobě dva kvalitní závodníky a ono jim to bude ve štafetě fungovat. Už od konce devadesátých let bývají české štafety pro konkurenci nebezpečné. Dobrým příkladem je třeba minulá generace ženské reprezentace. Holky třeba ještě nebyly tak dobré, aby se pravidelně prosazovaly v individuální soutěži, ale ve štafetě byly vynikající, dokázaly si pomoci a spolupracovaly. Honza s Natálkou jsou v tomhle ohledu podobní. Ale není to tak, že štafeta funguje zrovna jen téhle dvojici. Pokud jsou zdravotně v pohodě, pak jsou oba dva vhodní do štafety s kýmkoliv. Nejenže jsou individuálně výborní, ale mají pro kratší štafetové úseky i vhodné parametry. 

A co jejich nástupci? Má před sebou český pětiboj slibnou budoucnost?

I u nás se stejně jako v každé jiné zemi a každém jiném předním týmu střídají období, kdy je nahoře hodně lidí a skoro pro ně nejsou místa na vrcholných akcích, a pak období generační pauzy, kdy tam není nikdo moc konkurenceschopný. Také v Česku vznikla před několika lety poměrně dlouhá pauza, kdy se čtyři nebo pět ročníků po sobě neobjevil nikdo, kdo by byl na vrcholných akcích srovnatelný se špičkou. Ale teď už přichází do juniorské kategorie nová generace, která má za sebou řadu úspěchů na nejvýznamnějších mládežnických akcích. Dobrým příkladem jsou třeba Marek Grycz a Martin Vlach. Český svaz moderního pětiboje zaměřil svoji pozornost hodně na systém zabezpečení sportovně talentované mládeže a na výsledcích to je vidět. Samozřejmě bude třeba ještě počkat, než se mladí dokážou prosadit i v seniorské kategorii, ale to je asi úplně normální.