Pětibojařský čahoun Jakub Maleček

„Zlomil jsem si ho při šermířském tréninku. V prosinci jsem byl na operaci a měl potom čtyři měsíce sádru, takže jsem nemohl nic moc dělat. Poslední měsíc a půl intenzivně pracujeme na návratu. Jde to snad docela dobře,“ hlásí dvacetiletý Jakub Maleček.

Jakube, koncem června tě čeká první letošní vrchol. Kde by ses chtěl na juniorském mistrovství Evropy vidět?

Shodli jsme se, že na individuál ta forma ještě není stoprocentní, takže půjdu štafetu. Rád bych si dobře zazávodil. Abych si to užil a konečně mě nic nebolelo. Čím větší bude pohoda v týmu, tím lepší bude i výsledek. 

Celý loňský rok ovlivnil koronavirus. Jak ses s tou situací vypořádal?

Ze začátku to pro mě bylo těžké. Najednou to bylo úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Postupně jsem se s tím ale srovnal a později už jsme mohli trénovat alespoň na Dukle nebo vyjet někam na soustředění. Nakonec si myslím, že jsme během té krize docela dobře natrénovali. Taky jsem měl alespoň možnost v klidu se připravit na maturitu. Všechno jsem zvládl a šel na výšku, na ekonomku. Tam to ale bohužel nevyšlo, distanční výuku jsem moc nezvládal. Příští týden mě čekají přijímačky na obor Trenér na FTVS. Ve volném čase vedu malé děti v plavání a atletice. To mě docela baví a chtěl bych se tomu věnovat i do budoucna. 

Právě plavání je tvoje nejoblíbenější disciplína. Proč?

Na plavání je super, že skočím do bazénu a můžu přemýšlet, o čem chci. Cítím se tam v klidu a bezpečí. Navíc vím, že si v té disciplíně můžu věřit. Jde mi a mám ji rád. Ale baví mě i šerm.

S čím v pětiboji naopak bojuješ?

Vždycky jsem se trápil s běháním, tomu jsem nikdy pořádně nepřišel na chuť. Ale zaměřili jsme se na to a poslední dobou se už trochu chytám a začíná mě to bavit. Dokonce si užívám i tréninky.

Měříš 190cm. Je taková výška v pětiboji výhodou, nebo překážkou?

Řekl bych, že člověk musí pracovat s tím, co má. Možná mi to v něčem pomáhá. Mám docela velké nohy, takže v tom plavání to funguje jako ploutve. Na šermu mám delší ruku. Má to svá pro i proti, ale těch výhod je určitě víc.

Do pětibojařské rodiny jsi přišel už ve svých šesti letech. Co máš na tomhle sportu rád?

Tu všestrannost a všechno, co mi to do života dává. Naučilo mě to disciplíně a tvrdé práci. Poznal jsem dobře svoje tělo a učím se s ním pracovat. A udělal jsem si tu asi ty nejlepší kamarády. Mezi lidmi na pětiboji se cítím jako doma.

Skvělou pětibojařskou partu si pochvalují vlastně všichni. Až to skoro vypadá, že mezi pětibojaři není žádná rivalita.

Nevím, čím to je. Hodně lidí z pětiboje odpadá, jak se přidávají další disciplíny. Ale s těmi, co zůstali, se vlastně znám už od mala. Vyrůstali jsme spolu a prošli jsme si všichni stejnou cestu. Je pro nás přirozenější se podporovat a být na jedné lodi, než se nenávidět a nepřát si úspěch. 

Jak nejraději odpočíváš?

Rád se chodím projít a trávím čas s přítelkyní. Taky jsem začal hrát basket, to je takový aktivní relax, který mě moc baví. Ale úplně nejradši mám, když je teplo a můžu se jít někam vykoupat a skočit si do vody. 

Ale “šipka“ nebo “kufr“ z prkna na koupáku tě prý moc nebaví.

Skáču rád ze skal, to je pravda. Líbí se mi, když si tam můžu poslat nějaké saltíčko. Jezdíme s kamarády do lomu, kde se každý rok pořádají závody ve skocích do vody. Ale že bychom tam dělali nějaká trojitá salta jako ti profíci, to ne. Zvládám jednoduché salto pozadu a popředu. Z deseti metrů jsem ho zvládl jednou. Pracujeme na tom, ale nechci to zase přehánět. Je to prostě jen takový relax u vody.