Pětibojařka, bioložka a cukrářka Veronika Novotná

Verčo, začátkem března jsi na mezinárodním halovém mistrovství Maďarska skončila šestnáctá. Byl to přitom tvůj teprve třetí start mezi seniorkami, navíc konkurence vzhledem k dlouhé závodní pauze byla mimořádně kvalitní. Jak se ti závodilo?
Já jsem s tím výkonem neskutečně spokojená. Závodila jsem skoro po půl roce a měla jsem z toho obavy. V kvalifikaci jsem moc nezašermovala a pro finále jsem si musela doběhnout. Ve finále se to ale všechno docela dobře sešlo a byl z toho i pěkný výsledek. A hlavně jsem si odtamtud odvezla spoustu nových zkušeností. Tím, jak se dlouho nezávodilo, tam přijela spousta kvalitních soupeřek a závod byl našlapaný.

Jaká je tvoje oblíbená disciplína?
Hodně ráda mám běh. I když ve spojení se střelbou je to pro mě náročnější, ta mi úplně nejde. Ale baví mě to. I ten formát, jak vybíháme s handicapem. Že mám šanci soupeřky dobíhat a předbíhat. Když člověk nezůstane moc dlouho na střelnici, tak je to super disciplína.

Jde ti zároveň nejlépe?
Asi to jde ruku v ruce s tou oblíbeností. S tou střelbou to tak slavné není, ale běh jako takový mi jde nejlíp určitě.

V které z disciplín jsi naopak slabší?
Asi v parkuru. Přeci jen ještě nemám tolik zkušeností a nemám tak naježděno. Náročný je taky šerm. Tam to někdy záleží i na tom, jak se člověk vyspí.

Dětství jsi prožila jako všestranná sportovkyně. Proč nakonec zvítězil právě pětiboj?
O tomhle sportu už mluvil můj taťka, vyprávěl mu o něm jeho děda. Ale neuvažovala jsem o tom, že bych to zkusila. Začínala jsem s plaváním, k němu jsem docela dobře běhala. Asi před deseti lety, se dělaly různé nábory do pětibojařských oddílů, tak se toho táta ujal a jeden založil tady u nás v Příbrami. A já začala jezdit i po pětibojařských závodech.

Nabrala jsi tenkrát správný směr?
Jsem spokojená. Tím, jak se v pětiboji postupně přidávají disciplíny, mi v posledních pěti letech připadalo, že každý rok dělám jiný sport. Nabaluje se to, je to pestré a baví mě to.

Z Příbrami ses nedávno kvůli studiu přesunula do Prahy. Je to na tréninku znát? 
Je to směrem k pětiboji rozhodně výhoda. Dřív jsem jezdila do Prahy jen třikrát týdně, vždycky na odpoledne po škole. Bylo to víceméně dostačující, ale teď je znát, že je těch tréninků víc. Projevuje se to i na výkonech. A tím, jak výuka vzhledem k situaci probíhá, mi zatím do tréninku ani moc nezasahuje. 

Už sis na novou roli vysokoškolačky zvykla?
Považuji se za důsledného studenta, takže si dávám záležet, abych skoukla všechny přednášky a podobně. Ale zjistila jsem, že na VŠ už prostě nejde chtít pořád samé jedničky. Že se musím občas spokojit i s horší známkou, protože není možné se naučit všechno. Po tom prvním zkouškovém období už začínám chápat, jak to všechno funguje a pomalu se do toho dostávám. Ale přechod ze střední na přírodovědu byl tedy velkou změnou.

Studuješ na Přírodovědecké fakultě obor Biologie. Kam profesně míříš?
Původně jsem chtěla směřovat někam do laboratoře, ale uvidíme, jak se to vyvine. Pokud by to byla laboratoř, bavila by mě nějaká molekulární biologie nebo histologie.

Zvládla jsi všechny zkoušky?
Zbývá mi genetika. Tam jsem stihla absolvovat jen jeden pokus a bohužel neúspěšně. Další jsem zatím nestihla, protože profesorka v této době ani nevypisuje další termíny. Je to docela složité.

Pokud můžeš, jak odpočíváš?
Nabije mě nějaká hezká procházka venku na sluníčku. A určitě si dělám radost pečením. Když si udělám něco dobrého a sladkého. 

Doplní tedy pětiboj a biologii ještě profesionální cukrařina? 
To asi ne. Ale ráda udělám dort pro kamarády k narozeninám. Dělám jim tím radost a mně to taky udělá radost, když oni mají radost.

Co považuješ za svůj cukrářský majstrštyk?
Jsem pyšná na to, že jsem zvládla medovník. Ten je ve výsledku docela jednoduchý, ale zdá se to hodně složité. Je to zdlouhavý proces.