Od olympijského zlata Davida Svobody uběhlo deset let

Davide, jsou tvoje vzpomínky na olympijský Londýn stále živé?
Už se na ně práší. Ale myslím, že si to pořád ještě pamatuju tak, jak to bylo. S pár lidmi jsem o tom teď mluvil a je zajímavé, že každý si vždycky vzpomene na něco trochu jiného. Jsou to věci, na které já už třeba zapomněl a oni mi to připomínají.

A tvoje nejsilnější vzpomínka?
Takových je asi víc. Když jsem běžel poslední okruh a už jsem tušil, že bych si to mohl donést až do cíle. V okamžiku, kdy jsem vbíhal na stadion, kde čekalo třicet tisíc diváků, tak to tam hezky zaburácelo. To bylo příjemné. Druhá vzpomínka je na tu euforii. To každý sportovec zná, že se najednou necítí unavený. Ale já chtěl za poslední zatáčkou zvednout ruce, jako že mám radost, a měl jsem je tak unavené, že jsem si to rozmyslel, byl jsem úplně vyřízený (smích). Připomíná mi to, že ten poslední kilometr byl i dost dřina kromě té radosti. A pak jsem měl super zážitky ze šermu, kde se mi dařilo, na co jsem sáhl. To je taky nezapomenutelné. A super byl i večer, když jsme se potkali s bráchy a dali si pivíčko v jednom londýnském baru. Byli jsme tam dlouho a já pak přišel do olympijské vesnice až ráno. 

Chce ještě někdy někdo vidět medaili?
Už moc ne, je to zapomenuté. Teď zhruba vím, kde je. Půjčoval jsem ji klukům z olympijského výboru, kteří chtěli před olympiádou v Tokiu natočit nějaké legrační video. Asi se po ní radši poptám.

S aktivní kariérou jsi skončil před pěti lety, ale pětibojařským disciplínám se věnuješ dál. Proč?
S pětibojem jsem v reprezentaci skončil, protože už jsem těžko hledal motivaci a měl jsem jiné zájmy. Ale ten sport a jeho disciplíny mám pořád rád. Akorát jsem slezl z koně, večer si půjdu s ostatními zašermovat, chodím si zaplavat. Mám to prostě rád. Taky mi to samozřejmě pomáhá udržet se v nějaké formě, abych nebyl tlustý (smích). A dělám trenéra a sportuji se svěřenci. Z profesního pohledu je to výhoda, když jim jako trenér stačím a pořád ještě je můžu poučit.

Pořád jsi tedy v pětibojařské formě. Nechybí ti někdy závodění? 
Vůbec ne. Od té doby, co jsem s tím v roce 2017 seknul, se mi nezastesklo ani na vteřinu. Asi to bylo tak akorát. Po olympiádě v Riu jsem si dal rok na rozmyšlenou, abych si byl tím krokem opravdu jistý. V Riu jsem závodil s poraněným kolenem, o tom se moc neví. Předtím jsem byl v docela super formě. Možná, že kdybych skončil hned po olympijském závodě, tak by ve mně hlodalo, jestli bych náhodou nemohl být ještě lepší. V sezóně 2017 jsem byl zdravý, ale už mě to nebavilo. Tak to bylo správné rozhodnutí.

Už jsme se dotkli tvé trenérské role. Mezi tvé svěřence patří i držitelka tří letošních zlatých medailí z evropských šampionátů Lucka Hlaváčková. Naplňuje tě to?
Trenérská práce je sice náročná, ale moc mě baví. Trénuju skupinku, kde jsou obě pohlaví, různé kategorie a různá výkonnost. A to, že tam mám lidi, jako je Lucka, tomu dává ještě další rozměr. Považuji to za velké štěstí. Když jsou ti sportovci šikovní a mají na to závodit s nejlepšími a dělat to opravdu na vysoké úrovni, tak je to daleko zábavnější. Cítím, že ta moje trenérská přidaná hodnota, kterou vnímám, není zbytečná. Protože to můžu sdílet s někým, do koho se to vejde. Můžu využít celý svůj trenérský potenciál. 

Jsi přísný trenér?
Já to mám ode zdi ke zdi. Pohodlnější mi je, když jsem hodný, ale ono se mi to pak rozpadá. Tak musím přitvrdit, což mě moc nebaví a nebaví to ani ty sportovce. Ale je to občas potřeba. Teď jsme měli takové období pohodového léta a malinko se nám ta morálka začala rozpadat. Tak jsem před pár dny trochu přitvrdil a koukají, co se to děje (smích). A najednou všechno funguje tak jak má.

Je něco, co bys netradičně k tomu svému dnešnímu zlatému výročí popřál českým pětibojařům?
Přál bych všem českým sportovcům a hlavně pětibojařům, aby brzy přidali nějakou takovou další zlatou do sbírky. Aby se jim dařilo. Strašně moc se těším na to, až to začne cinkat i na olympiádě.