Loučení s pětibojem a nová životní role Elišky Přibylové

Eliško, v posledních dvou letech jsi závodila jen jednou. Vedle komplikované nákazy koronavirem tě sužovaly i další zdravotní problémy. Vnímáš oficiální ukončení kariéry jako vysvobození?
Asi trochu ano. Největší problém byly opakované záněty močového měchýře, které přešly do chronické fáze, kdy nepomáhala ani antibiotika. Nemohla jsem dělat vůbec nic, tělo nesneslo žádné otřesy. Až mi připadalo, že se to tělo jakémukoliv sportování zuby nehty brání a že si jen škodím. Taky jsme plánovali miminko. A jak je to tam všechno spojené, bála jsem se, aby to vůbec šlo, když to budu dál protahovat. I takhle jsem nad tím přemýšlela. Že to tělo mám jen jedno a že jsou přede mnou další roky, kdy se musím snažit být zdravá. A trénování mi nestojí za to, abych se zhuntovala úplně.

Jak se cítíš teď, v pátém měsíci?
Já mám hrozné štěstí, protože je mi pořád dobře. Ty první tři měsíce, kdy se říká, že je to nejhorší, jsem malinko cítila rozdíl od normálu. Ale od té doby nic, možná jsem trochu víc unavená. Takže si to užívám, protože je mi fakt dobře.

Připouštíš si myšlenku, že by ses po mateřské pauze k pětiboji vrátila?
Myslím, že končím definitivně. Určitě budu chtít sportovat dál, ale v pětiboji už se asi realizovat nebudu. Bylo to krásné, ale stačilo. Tím myslím, že je to tak náročné, že pokud si život s dítětem nějak představuji, tak to trénování s tím úplně nejde dohromady. Vím, že je v zahraničí spousta holek, co se vrátily. Mají miminko, jsou úspěšné. Ale myslím, že je to za strašnou cenu. Já radši budu s dětmi, než abych trénovala a odjížděla na soustředění a děti někde nechávala.

Co bylo na tvých pětibojařských letech nejkrásnější?
Já jsem taková cestovatelka a výletnice. Moc ráda objevuji nová místa a seznamuji se s novými lidmi. A pro tohle byl pětiboj úžasný. Často ta soustředění a závody bývaly na místech, kam by se člověk normálně nedostal. Měla jsem možnost poznat i země, které nejsou tolik turisticky vyhledávané, třeba Kazachstán. Tohle bylo určitě obrovské plus, které jsem si tehdy, když jsem s pětibojem začínala, ani nedokázala představit. Že by mě něco takového mohlo potkat. Taky je zajímavé, jak člověk skrze sport poznává sebe. Jak se vyvíjí nejen sportovně, ale i psychicky. Je to takový život nanečisto. Spoustu věcí si vyzkoušíte a když se to pokazí, nic se nestane. Ale když vyjdou, má člověk skvělou zkušenost. I v tomhle vidím obrovský přínos. Člověk si častokrát sáhne na dno a zjistí o sobě spoustu věcí.

Jsou nějaké kariérní momenty, na které budeš vzpomínat o něco víc?
Pro mě bylo moc hezké to, jak jsem postoupila do finále na mistrovství světa v Mexiku. Už to bylo po štafetě a že to jako jen zkusím. Možná i díky tomu jsem byla úplně v klidu. Finále byl pak hezký závod, ale bohužel se mi rozbila pistole, to mě trošku mrzelo. Co se výsledků týče, všechny ty štafety byly moc pěkné. Jak jsou ty vzdálenosti kratší a hlavně je tam ten druhý, tak si to člověk vždycky víc užívá. Asi mě to i mnohem víc bavilo. Ať to bylo s Pepkem na mistrovství Evropy, kde jsme byli druzí, nebo s Ondrou v Káhiře. Nebo s Honzou, když jsme vyhráli v Sofii. To byl vlastně můj první velký povedený závod.

Parťák z pátého mixu světového šampionátu v Mexiku a stříbrného na Světovém poháru v Káhiře Ondra Polívka je zároveň tvým životním partnerem. Byl díky tomu ten tlak něčím jiný?
Pokud nějaký byl, tak menší. Ale myslím si, že obecně v pětiboji máme všichni mezi sebou vztahy dobré. Nebývá to tak, že by se někdo na někoho zlobil, nebo mu něco vyčítal. Čekala jsem, jaký to bude rozdíl, když budu závodit s Ondrou. Bylo to docela srovnatelné.

Co ti v souvislosti s pětibojem naopak chybět nebude?
Asi ta únava. Je to fyzicky i psychicky náročné. Zvlášť v tom závodním nebo předzávodním období, kdy se trénuje opravdu hodně a může to být až monotónní. Byla období, kdy mě to dokonce prostě nebavilo, byla jsem hrozně unavená a nedokázala jsem si pak užít už vůbec nic jiného. Přišla jsem domů a akorát jsem chtěla spát. Ale rozhodně to záleží na celkovém nastavení. Takhle jsem to měla spíš až v posledním roce, dvou. Určitě to bylo spojené i s těmi zdravotními problémy. Nemůžu zase říct, že celou tu dobu, co jsem pětiboj dělala, mi vadilo, že jsem byla pořád unavená, to vůbec ne.

Poprvé po mnoha letech tě možná čeká i nějaký ten volný čas. Čím ho zaplníš?
Na to se teď hrozně těším. Pořád jsem si říkala, že nebudu šít věci na miminko, které není. Ale teď už se to docela rychle blíží. Mám tu připravené nějaké projekty a už na to mám i látky. Taky doučuji angličtinu, mám kroužek. Učím triatlonisty plavání. Bála jsem se, že nebudu mít co dělat. Teď to ale spíš vypadá, že budu ráda, když nějaká volná chvíle zbude (úsměv).

Za tvou pětibojařskou dráhou stojí i mnoho dalších lidí. Máš na srdci nějaké speciální poděkování?
Těch lidí je určitě víc. Rodiče, všichni trenéři, kteří se na mé přípravě podíleli. Speciální poděkování patří Sylvě Černé. S tou jsem trénovala většinu času a bylo to pro mě nejhezčí období v pětiboji. Udělala jsem největší pokroky, měla jsem své největší úspěchy. Ale hlavně mě to s ní hrozně bavilo. Tréninky byly zábavné, soustředění byla zábavná. Většinou jsme si to užívaly, ale nikdy to nebylo na úkor trénování. Já jsem ten typ, že když mě to nebaví, tak ty výkony podávat prostě nedokážu. Ani v tréninku, což se pak promítne i do závodů. Myslím, že se Sylvou jsme si sedly tréninkově i lidsky a obě jsme si to moc užívaly.

Teď tedy otáčíš list a stáváš se maminkou. Jsi něčím zaskočena už teď, několik měsíců před porodem?
Je docela náročné se zorientovat v tom miminkovském světě. Tomu jsme zatím úplně nepropadli. Ale postupně zjišťujeme, co všechno budeme potřebovat. Máme dost malý byt, takže to jde naštěstí ruku v ruce s nějakým minimalismem. Nemůžeme si dovolit koupit těch věcí moc, protože by se nám to nevešlo. To je podle mě docela dobrý začátek (smích). Razíme teorii, že dneska se všechny ty věci dají sehnat ze dne na den. Tak to kdyžtak všechno vyřešíme dodatečně.