Jiří Adam slaví sedmdesátiny

„Montreal, to byla velká sláva. Obrovská. I to krásné přijetí po návratu,“ vrací se jedna z nejvýraznějších postav českého moderního pětiboje o čtyřiačtyřicet let zpátky. „Měli jsme to všechno vyvěšené na baráku. Chabry nás přijaly bombově. Byli jsme tam pro ně ti největší. Vzpomínka na celý život.“

Stříbrnou olympijskou medaili získal Jiří Adam společně s Bohumilem Starnovským a Janem Bártů. Ten byl na montrealských hrách ještě třetí v závodě jednotlivců. „Dokud jsem byl reprezentační trenér, vídal jsem se s Honzou docela často,“ poukazuje Adam na fakt, že jeho tehdejší závodní kolega stává v posledních letech při soutěžích v čele anglické výpravy. S druhým členem stříbrného olympijského družstva Starnovským se Jiří Adam vídá jen příležitostně. „Všichni tři jsme se sešli třeba při oslavě Davidova zlata z Londýna,“ zasní se při vzpomínce na olympijské zlato svého tehdejšího svěřence Davida Svobody. Na olympiádě v Londýně působil Adam zároveň jako šermířský rozhodčí. „Soustředil jsem se a po očku přitom sledoval, v jakém laufu David na planši je. A při tom jeho vítězném konci jsem si pak uvědomil, že já k němu můžu. Jako trenér bych tam nemohl, ale jako rozhodčí jsem tam mohl hned, jak vyhrál. I David si pak uvědomil, že jsem u něj byl první.“

Všichni tři parťáci z Montrealu se sešli také při oslavách čtyřicátého výročí jejich olympijského úspěchu či na loňském Světovém poháru v Praze. „Je to vždycky fajn se vidět. Vzpomínáme na tréňu, na starýho Bártů,“ připomíná Adam legendárního trenéra Karla Bártů, který měl na stříbru českého družstva, jehož členem byl i jeho syn Jan, lví podíl.

Olympijskou medaili má pověšenou na hřebíku na chalupě v Jizerských horách. „Mám to tam rád, je to tam perfektní,“ zmiňuje Adam své nejoblíbenější relaxační místo, kam jezdí odpočívat třeba po náročných trénincích, které coby šéf šermířského oddílu při pražské Dukle stále aktivně vede. Jako bývalý úspěšný kordista, který hájil české barvy i na olympijské planši v Moskvě na hrách v roce 1980, má k šermu vřelý vztah. „Ze zištných důvodů to dělám i pro sebe, abych se hýbal. Když na šermířské škole vlezu do toho koženého a jsem v tom třeba tři hodiny, tak se pěkně vypotím. Večer mi pak chutná dobré bílé,“ směje se. „Ta trenéřina je malinko jiná, ale taky mě to naplňuje. Mám tam šikovné děti a tuším, že se z nich něco vyloupne.“

Se šermem je podle něj dobré začít až kolem dvanáctého roku. „To dítě musí tu zbraň taky unést. Oni si všichni myslí, že přijdou na šerm a hned budou šermovat. Ale ono to tak rok trvá, než o tom šermu něco vědí. Musí se naučit nohy a základy, které s nimi půjdou celý šermířský život. A ten je dlouhý. Šermovat na vrcholové úrovni se dá klidně do čtyřiceti a výš.“ Vedle kordistů specialistů vede Adam stále i moderní pětibojaře. „Zájem o pětiboj se zvětšuje i mezi dětmi. Tou Davidovo medailí to šlo hodně nahoru. Na mládežnických soutěžích startuje i dvě stě dětí, za nás bylo dvacet, třicet lidí. Tohle je úplně o něčem jiném. Z toho už se dobře vybírá,“ pochvaluje si a přidává vzkaz budoucím jménům českého šermu a pětiboje. „Vydržet a makat! Oni ti mladí si dneska myslí, že jim to všechno spadne do klína.“

V moderním pětiboji prošel jako trenér všemi kategoriemi. Vedl mládež, juniory i mužskou a ženskou reprezentaci. „Nejvíc mě to těšilo s těmi mladými. Tam jsou ty výkonnostní i trenérské skoky největší. Ale nádherné to samozřejmě bylo i kolem Davida nebo Michala Sedleckého. Toho jsem měl od sedmnácti let, dotáhli jsme to k titulu mistra světa. To je prima, to bych chtěl, aby zažil každý trenér.“

V těchto dnech si ale přeje jediné. „Přál bych si, aby se brzy všechno vrátilo do zajetých kolejí. Situace kolem koronaviru je špatná. A jestli se to zase rozjede, bude to likvidační nejen pro sport, ale i ekonomiku. Ale já věřím v lepší zítřky.“